sobota 27. dubna 2013

Chceš-li změnit svět, miluj muže

Chceš-li změnit svět, miluj muže; skutečně ho miluj
Vyber si toho, jehož duše jasně volá tvou; který tě vidí; který je dost statečný na to, aby se bál
Přijmi jeho ruku a veď ho jemně za krví svého srdce
Kde může ucítit tvé teplo a spočinout
a nechat svou tíhu shořet v tvých ohních
Pohlédni mu do očí, nahlédni hluboko dovnitř a uvidíš, co spícího, bdělého, ostýchavého či čekajícího se tam ukrývá
Pohlédni mu do očí a uvidíš v nich jeho otce, dědy a všechny ty války a šílenství, které vedly jejich duše v nějaké vzdálené zemi, vzdáleném čase
Pohlédni, bez souzení, na jejich bolesti, utrpení, muka a vinu
A nechej to vše odejít
Vciť se do bříměte jeho předků
A věz, že on v tobě hledá bezpečné útočiště
Nechej ho roztát ve svém neochvějném pohledu
A věz, že ty nemusíš zrcadlit ten hněv
Neboť máš dělohu, sladkou hlubokou bránu, která omývá a hojí staré rány
Chceš-li změnit svět, miluj muže, skutečně ho miluj
Seď před ním v plném majestátu svého ženství, v dechu své zranitelnosti
V hravosti své dětské nevinnosti, v hloubi své smrti
Kvetoucí pozvání, jemně ustupující a dovolující jeho síle muže
Aby předstoupila vpřed a vykročila směrem k tobě… a společně s tebou, tiše vědouce, plula v lůně Země
A pokud couvne… a on couvne… uteče do své jeskyně… Shromáždi kolem sebe své babičky… zachumlej se do jejich mouder
Naslouchej jejich jemnému šepotání, které zklidní tvé vystrašené dívčí srdce
A přiměje tě, aby ses ztišila… a trpělivě čekala na jeho návrat
Seď a zpívej u jeho dveří píseň rozpomínání, že zase znovu smí být ukonejšen
Chceš-li změnit svět, miluj muže, skutečně ho miluj
Nesnaž se z něj vyloudit malého chlapce
Pomocí lsti, klamu, svádění a podvodu
Jen abys jej vlákala… do sítě destrukce
Kde vládne chaos a nenávist
Horší než jakákoli válka, kterou vedli jeho bratři
To není ženské, to je pomsta
Je to jed překroucených linií
Jed zneužívání po celé věky, znásilňování našeho světa
A to ženě nedává sílu, snižuje ji, když mu uřezává koule
A zabíjí nás to všechny
A ať už ho jeho matka držela, nebo to nedokázala
Nyní mu ukaž pravou matku
Drž ho, veď ho ve své ušlechtilé spanilosti a své hloubce
Doutnající v jádru Země
Netrestej ho za jeho zranění, o kterých se domníváš, že nenaplňují tvé potřeby nebo kritéria
Plač pro něj sladké řeky
Krvácej to vše zpátky domů
Chceš-li změnit svět, miluj muže, skutečně ho miluj
Miluj ho natolik, aby mohl být nahý a volný
Miluj ho natolik, aby tvé tělo a tvou duši otevřel cyklu zrození a smrti
A děkuj mu za příležitost
Když spolu tančíte divokými větry a tichými lesy
Měj odvahu být křehká a nechat ho pít z jemných okvětních lístků své bytosti
Dej mu pocítit, že tě může držet, zastávat se tě a chránit tě
Klesni mu do náruče a důvěřuj, že tě chytí
I když tě předtím tisíckrát pustili
Nauč jej, jak se odevzdat, tím, že se odevzdáš sama
A splyň se sladkou prázdnotou srdce tohoto světa
Chceš-li změnit svět, miluj muže, skutečně ho miluj
Povzbuzuj ho, nasycuj ho, dávej mu svolení, naslouchej mu, drž ho, léč ho
A na oplátku budeš vyživována, podporována a ochraňována
Silnými pažemi, jasnými myšlenkami a zaostřenými šípy
Neboť když jej necháš, může být vším, o čem sníš
Chceš-li milovat muže, miluj sebe sama, miluj svého otce
Miluj svého bratra, svého syna, svého bývalého partnera; od prvního chlapce, kterého jsi políbila,
Až po toho posledního, kterého jsi oplakala
Děkuj za dary; dar všeho, co se ti až po toto setkání podařilo rozplést
Dar muže, který stojí před tebou teď
A najdi v něm zárodek všeho, co je nové a zářící
Semínko, kterému můžete dávat vláhu
A nechat tak spolu vyrůst novému světu
(Anonym)
Translation © Petra Pejchalová, 2013

Doporučujeme ještě přečíst:
Posilovat sebevědomí čerstvých maminek
Lékárna partnerských vztahů
Záměr vytvářet lásku

čtvrtek 25. dubna 2013

Proč africké děti nepláčou

Narodila jsem se a vyrůstala v Keni a na Pobřeží Slonoviny. Od patnácti let jsem žila v Británii. Vždycky jsem však věděla, že chci své děti (až je budu mít) vychovávat doma v Keni. A ano, předpokládala jsem, že děti mít budu. Jsem moderní Afričanka, se dvěma univerzitními diplomy, v rodině čtvrtá generace zaměstnaných žen – ale pokud jde o děti, jsem typická Afričanka. Stále v nás zůstává přesvědčení, že bez nich nejsme celé; děti jsou požehnáním, které by bylo bláznovstvím odmítnout. To prostě vůbec nikoho nenapadne. 

Otěhotněla jsem v Británii. Touha porodit doma byla ale tak silná, že jsem během 5 měsíců prodala svou praxi, založila nový podnik a přestěhovala se. Jako většina těhotných matek v Británii jsem hltavě četla knihy o dětech a výchově. (Později mi babička řekla, že miminka nečtou knihy a jen co mám dělat je „číst“ svoje děťátko.) Opakovaně jsem četla, že africké děti pláčou méně než evropské. Byla jsem zvědavá proč.

Když jsem se vrátila do Afriky, pozorovala jsem matky a děti. Byly všude až na ty nejmenší do šesti týdnů, ty byly většinou doma. První, čeho jsem si všimla bylo, že navzdory jejich všudypřítomnosti, je vlastně velmi těžké opravdu „vidět“ keňské děťátko. Obvykle jsou neuvěřitelně dobře zabalena než si je matka (někdy otec) na sebe připoutají. I větší batolata připoutaná na záda jsou chráněna před počasím velkou pokrývkou. Máte štěstí, když zahlednete ruku nebo nohu, o nosu nebo oku vůbec nemluvě. Obal je jakousi napodobeninou lůna. Kojenci jsou doslova zakuklení před stresy okolního světa, do kterého vstupují.


To druhé, co jsem pozorovala, byla kulturní záležitost. V Británii se předpokládalo, že miminka pláčou. V Keni to bylo úplně naopak. Předpokládá se, že děti nepláčou. Když pláčou, musí být něco hrozně v nepořádku; je nutno to okamžitě řešit. Moje anglická švagrová to trefně shrnula takto: „Tady lidi opravdu neradi slyší dětský pláč, že?“
Všechno to dávalo větší smysl, když jsem konečně porodila a přišla na návštěvu babička z vesnice. 

Po pravdě řečeno moje děťátko plakalo poměrně hodně. Rozčílená a unavená jsem někdy zapomněla všechno, co jsem četla a plakala s ním. Ale pro mou babičko bylo řešení jen: „Nyonyo“ (koj ji). To byla její odpověď na každé pípnutí. Někdy šlo o mokrou plenku, nebo jsem ji položila, nebo potřebovala říhnout, ale hlavně prostě chtěla být u prsu – ať už se krmila, nebo jen hledala potěšení. Už jsem ji většinu času nosila na sobě a spaly jsme spolu, tak že šlo jen o přirozené rozšíření toho, co jsme už dělaly.

Konečně jsem pochopila nepříliš těžké tajemství radostného pokoje afrických dětí. Byla to souhra uspokojených potřeb, která vyžadovala naprosté zapomenutí na to, co by mělo být a soustředění na to, co se v daném okamžiku děje. Výsledek byl, že se moje děťátko hodně krmilo; mnohem častěji, než jsem kdy vyčetla z knížek a nejméně pětkrát častěji než doporučovaly některé přísnější programy.


Asi ve čtvrtém měsíci, když většina městských matek začala zavádět pevnou stravu, jak nám
bylo doporučeno, vrátila se moje dcera k novorozeneckému přístupu a dožadovala se kojení každou
hodinu, což mne naprosto šokovalo. Během předcházejících měsíců se totiž čas mezi krmením
pomalu prodlužoval, dokonce jsem začala přijímat občas pacienty, aniž by mi ukapávalo mléko nebo
mě přerušovala dcerčina chůva, aby mě upozornila, že chce malá pít.


Většina matek ve skupince, do které jsem chodila, už pilně přikrmovala své děti rýží a všichni
odborníci, kteří měli co dělat s našimi dětmi – lékaři a dokonce i duly, říkali, že je to tak v pořádku. I
matky si potřebují odpočinout. Chválili nás, že jsme už podaly obdivuhodný výkon, když jsme
výhradně kojily 4 měsíce a ujišťovali nás, že budou děti v pořádku. Něco mi nesedělo a i když
jsem váhavě zkusila namíchat pawpaw (ovoce tradičně používané v Keni při odstavování) s odsátým
mlékem a nabídla směs své dceři, odmítla ji.


Tak jsem zavolala babičku. Se smíchem se mě zeptala, jestli jsem zase četla knihy. Pak mi
vysvětlila, že kojení je všechno jen ne přímočaré. „Ona ti poví, až bude připravená jíst jídlo a její
tělo také.“
„Co mám do té doby dělat?“ zeptala jsem se dychtivě.
„Dělej to co dosud, pořádně koj.“ Tak se můj život zase zpomalil. Zatím co se mnohé mé
současnice těšily jak od té doby co přikrmují rýži a postupně zavádějí další jídla, jejich děti déle spí,
budila jsem se se svou dcerou v noci každou hodinu nebo dvě a vysvětlovala ve dne pacientům, že to
s mým návratem do práce nevychází tak úplně podle plánu.


Brzy jsem se bezděčně stala neformální poradnou pro jiné městské matky. Předávaly si mé
telefonní číslo a často jsem během kojení slyšela sama sebe jak odpovídám do telefonu: „Ano, jen
ho/jí dál kojte.“ Ano, i když jste je právě nakrmila. Ano, možná se dnes nestihnete ani převléknout z
pyžama. Ano, stále ještě potřebujete jíst a pít jako kůň. Ne, teď asi nebude vhodná doba k návratu do
zaměstnání, pokud si můžete dovolit nejít.“ A nakonec jsem matky ujišťovala: „Postupně to bude
snazší.“ To poslední tvrzení byl z mé strany výraz naděje, protože pro mne to v té chvíli ještě nijak
lehčí nebylo.


Asi týden před tím, než bylo mé dcerce 5 měsíců, jsme jeli do Británie na svatbu a také,
abychom ji představili příbuzným a přátelům. Protože jsem měla málo jiných povinností, nedělalo mi
potíže dodržet její plán krmení. Přes všechny rozpačité pohledy mnoha cizích lidí, když jsem kojila
svou dceru na různých veřejných místech, nedokázala jsem používat veřejné místnosti určené pro
kojení, protože byly většinou spojeny s toaletami.


Lidé, s kterými jsem na svatbě seděla u stolu poznamenali: „Máte spokojené
miminko – ovšem hodně často pije.“ Mlčela jsem. A jiná dáma dodala: „Však jsem někde četla, že
africké děti moc nepláčou.“ Neudržela jsem smích.


Moudré rady mé babičky:
1) Nabídni prs pokaždé, když je dítě neklidné, i kdybys je před tím právě nakrmila.
2) Spi s ním. Často můžeš nabídnout prs dříve, než se dítě naplno probudí a to mu umožní rychleji
znovu usnout, a ty budeš víc odpočinutá.
3) Vždy měj v noci při ruce láhev s vodou, abys mohla pít a měla dost mléka.
4) Kojení chápej jako svůj prvořadý úkol (zvláště v obdobích náhlého zrychlení růstu) a dovol
lidem kolem sebe, aby pro tebe dělali co nejvíce mohou. Je málo věcí, které nemohou počkat.
5) Čti své miminko, ne knihy. Kojení není přímočaré – jde nahoru a dolů a někdy v kruzích. Na
potřeby tvého dítěte jsi ty ta největší odbornice.


J. Claire K. Niala