Kavárna - původně bez stálého provozu kuchyně - se za pět let své cesty stala jihomoravským hitem. A to díky své gastronomii, ubytování, designu, lokálnosti i srdečnosti personálu. Pro naši rodinu je to zkrátka oáza.
Na Faru jezdíme opakovaně, a to i s dětmi.
Neustále nás zde překvapují něčím novým. Ve stylových pokojích například zařízením na krájení skvělé ručně dělané čokolády Zotter. Stačí zabrat za páku a z přístroje vypadne štíhlý proužek čokolády. V každém koutě číhá dokonalý detail k objevení. Když se celá rodina po jídle rozložíme v sedacích vacích na farní zahradě, v houpací síti či nově nyní i ve venkovním bazénu s výhledem na pálavské kopce, nikdo nás odtud nevyhazuje, spíše naopak. Další z výhod je lokálnost a sezónnost plodin přímo z farních políček. Vybrat si můžete například med přímo z plástve nebo čaj z pálavských bylinek. Překvapuje i množství druhů rajčat, které si v Café Fara pěstují. Je jich kolem stovky.
Celá rodina si užila jízdu v elektromobilu, děti pak i v elektročtyřkolce. Vkusně zde zapojují moderní technologie a současně provozují muzeum kávy.
V gastronomii Fara kraluje díky vynikajícímu šéfkuchaři původem z Krkonoš Tomáši Levému a jídlům z farních políček, lokálních surovin a od blízkých a ověřených farmářů. V podání Tomášova týmu se stávají opravdovým skvostem. Kuchaři, špičkoví baristé, přátelský a pozorný personál nabízí vždy více, než byste vůbec čekali. To je v Café Fara vcelku běžné. Přijměte pozvání do farní rodiny.
Pocházím z Krkonoš, kde jsem trávil mládí do nějakých osmnácti let. Když si maminka začala dodělávat dálkově školu, občas jsem musel rodině navařit ve stylu „S tebou mě baví svět“ a tehdy jsem k vaření přičichl. Když jsem řešil, co v životě dál, a protože v období kolem roku 1989 nebylo obvyklé stát se profesionálním sportovcem, zvolil jsem si vaření. Nastoupil jsem na střední učiliště v Teplicích nad Metují, kde nás pro vaření zapálila jedna z učitelek.
Striktně nás formovala a už v rámci školy, v jejím závěru, jsem nabíral praxi v jedné restauraci na částečný úvazek. Jak jsem dospíval, člověku začne být malé okresní město a když jsem byl na vojně u hradní stráže, zakusil jsem život v Praze. Na pražském hradě jsme měli možnost obsluhovat prezidenta Václava Havla, paní Dagmar a tehdy jsme si zažili větší prestiž, než s jakou se setkal kuchař v té době.
V Praze jsem později zůstal a vybral si místo, kde bych chtěl pracovat a asi díky mé komunikativnosti jsem měl možnost pracovat pod těmi nejlepšími šéfkuchaři. Místa jsem tehdy hodně střídal, teď toho nelituju, protože jsem zastáncem názoru, že oči jsou obrovský učitel a co člověk vidí, tak mu v hlavě zůstane.
Tak jak je obvyklé v české gastronomii, člověk se setká se spoustou dobrého, současně však existují i podniky, které s gastronomií nemají nic společného a kde mi na mé poslední štaci vaření trochu otrávili. Když jsem se rozhodoval, co dál, kamarád mi nabídl, jestli chci na Café Fara občas na víkendy, v rámci osvěžení jejich menu a vlastně jsem tady po domluvě s majitelem už zůstal. Jak se říká, neplánované je nejlepší. V prvé řadě jsme vyprojektovali novou farní kuchyň a já si začal postupně budovat tým. 8. srpna tomu byly dva roky, co jsem na Faru začal jezdit. Láska na první pohled.
Café Fara funguje pátým rokem jako rodinná kavárna. Majitelem je pan Džiuban ml., který vlastně zrealizoval celý projekt pro svého tátu na důchod a celá rodina do kavárny jezdila aktivně odpočívat i přímo obsluhovat hosty.
Dnes jsme již díky frekventovanosti trochu jinde, ale ten rodinný duch je zde stále silně zastoupený právě i panem Džiubanem st., který se stará nejen o Faru, farní políčka, hosty. (Pozn.: Nám nabídl vyzkoušet unikátní elektromobil Renault Twizy, elektročtyřkolku i farní elektro „rikšu“, což byl velký zážitek pro nás i naše dcerky.)
V současné době nejsme rodinnou kavárnou, ale spíše bych nazval Faru větším rodinným café restaurantem.
S tímto pojmem se trochu profesně peru, zároveň i z pozice hosta, a nevím, kdo to vymyslel. Čím víc parády na talíři a čím víc peněz, rovná se zážitková gastronomie. Takhle s tím nesouhlasím. Na Café Fara vaříme ze surovin, které je nám schopna vyprodukovat naše země, pokud možno sezónně a vypěstovat si je sami, jako zeleninu, ovoce, bylinky. Zážitek může být i z chleba namazaného máslem, takže když zážitková gastronomie, pak odcházet z podniku s příjemným pocitem v břiše a úsměvem na tváři.
Jestli pak bude ten zážitek u nás na Faře, z pokorných surovin od našich farmářů, nebo půjdu do nějaké super drahé restaurace, už nehraje žádnou roli. Je v tom genius loci, ambiente, kde je i ve vesnické restauraci příjemný číšník, nebo příjde k hostu majitel, který osobně vaří, což je běžný model v zemích jako je Německo, Rakousko atd. a komunikuje s těmi lidmi, z toho vychází ten zážitek. Osobní kontakt i v případě personálu, kdy host cítí, že jsou tam pro něj a přidají i něco navíc, rozhovor, dáreček, poradí.
Sezóna je náročná a uznávám, že tím rodina lehce trpí. Nicméně myslím si, že je to skoro moderní model a čas strávený ve špičce je standardem. Na podzim je to o počasí, je to volnější. Je naprosto normální, že šéfkuchař, majitel a další odpovědné osoby podřídí vše tomu, aby provoz běžel hladce. Lehce pak odpočívám v zimě, ale na trhu jsme velmi krátkou dobu, takže na odpočinek zůstává minimum, je třeba ujít ještě kus cesty.
Důležitý je osobní kontakt, nejlépe funguje klasická šuškanda, dobré reference. Osobně se setkáme, podíváme na farmu. Ze setkání s dodavateli často vzniká i dobré přátelství. Dodavatelé nás také oslovují sami.
Pálava je magická, málokdo by čekal tak krásný prostor. Atmosféra tady na jihu, jižní Morava i poměrně stálé počasí. Kontinuita celého kraje i místa. Café Fara má navíc pětiletý příběh, což je důležitý předstih před jinými podniky.
Tomáš vzkazuje čtenářům: „Nebuďte konzervativní, nedejte na předsudky a neváhejte vyzkoušet všechno.“
www.cafefara.cz
Článek byl publikován v magazínu Nákup všemi smysly číslo 3.
Autoři textu: Honza a Lucka Harnošovi
Doporučujeme ještě přečíst:
Lékárna partnerských vztahů
Madam Bella Rose
Klíč k porozumění sobě i druhým
Žádné komentáře:
Okomentovat