Slzy mi tečou po tváři, když čtu tahle slova. Ta
fakta. Už jsem během večerů přečetla spoustu článků na Facebooku, když jsem
uspávala svoji malou, ale tento mě zasáhl a zasáhl mě TVRDĚ.
Slova se vynořují na stránce přede mnou a mně se
dělá zle od žaludku:
„Nedávné výzkumy provedené na University of North
Texas jasně ukazují, že hladina kortizolu (,stresový´ hormon) u dětí, které
jsou nechávány ,vyplakat ´ o samotě, zůstává v abnormálně vysokých
hodnotách ještě několik dní poté, co se naučí přestat plakat/volat o pomoc.
Nicméně hladina kortizolu u matek, která je během pláče jejich dětí velmi
vysoká, se vrací na normální úroveň ihned, jakmile děti ztichnou. V tomto
bodě přestávají být matka a dítě naladěni na stejnou vlnu. Matky se domnívají,
že je vše v pořádku; vysvětlují si ticho svých dítek jako důkaz toho, že
se miminko naučilo samo se uklidnit. Ale miminko se ještě nedokáže samo psychicky
zklidnit. Naopak, metoda ,nechat vyplakat´ učí tiché panice a odcizení vůči těm,
ke kterým dítě přirozeně tíhne a kterým má důvěřovat.“
„Tichá panika a odcizení vůči těm, ke kterým dítě přirozeně tíhne a kterým má důvěřovat“… Je tohle opravdu společnost, ve které žijeme? Dívám se kolem sebe na roboty, kteří vyplňují prostor tohoto světa, na sebe, jako čas od času jednu z nich. A cítím neuvěřitelný smutek nad našimi dětmi. Ztráta kontaktu s lidmi, kteří tu mají BÝT S TEBOU, neustálá konzumace toku bezcenných nebo negativních informací a úplná ztráta lidského spolubytí… Setkávání tváří v tvář s touto realitou nás vede dolů temnou a osamělou cestou. Je to podobné jako s tím tříměsíčním miminkem - v jedné chvíli vrnícím a usmívajícím se na mámu a hned nato ponechaným svému pláči, dokud „se neuklidní“.
Moje drahé sladké děťátko, tolik tě miluji. Tohle je večerní pomazlení –
čas jít spát. Ukládá své sladké děťátko, které k ní vzhlíží, očka široce
rozevřená, bezzubá pusinka se směje. Vrní a usmívá se na mámu, která se otáčí a
odchází z místnosti. Leží ve své postýlce, obklopené plyšáky na komodě a
plachetnicemi na stěnách, a očima začíná hledat mámu. Jak ubíhá čas, pomalu se
vkrádá strach. Začíná naříkat, pobrekávat a volat mámu. Nic. Kňourání přechází
v pláč a pláč se mění v křik. Maminka sedí v jiné místnosti,
otírá si pot z čela. Uvnitř jí všechno říká „běž a pochovej ho“. Panika
pohlcuje drobné tělíčko, hlásek se třese s každým nádechem, nožičky i
ručičky jsou zaťaté a ztuhlé. Touží po teple jejích paží, po tlukotu jejího
srdce, po ukolébavce. Uběhne půlhodina a ona se neukáže. Malé je vyčerpané,
jeho pláč se mění v rychlý chvějící se dech a přemožený drobek zavírá oči.
Znám až příliš dobře ten pocit paniky -
úzkost a strach se staly běžnou součástí mého života. Neumím si
představit, že dítě prožívá byť jen půl sekundy něčeho podobného. Mateřství je
cesta s mnoha možnostmi. Rozhodla jsem se vyšlapat si tu svoji vlastní a
věřit svým instinktům. Když slyším své děti plakat, běžím k nim. Všeho
nechám a jdu. Nikdy nezažijí pocit paniky nebo odcizení, jejich volání
nezůstane nevyslyšeno a vždycky najdou v mé náruči místo, kde mohou
spokojeně usnout. Vždycky.
Tvoje jemná něžná víčka se lehounce pohybují, když sníš. Mléčné rtíky jsou
sytě růžové a tvé řasy dosahují až k tvému sladkému obočí. Dopil jsi a začal
usínat klidně u mého prsu, jako vždycky… Pomalu a zvolna, s každou kapkou
mléka na tvém jazýčku. Mám tě tak moc ráda. Tak moc. Nikdy nebudu stát stranou
a ignorovat tvé volání. Vždy budu hned u tebe, když budeš potřebovat lásku a
útěchu. Nebudu ti odpírat to, co je přirozené… Klid a bezpečí v mé náruči.
foto: http://www.motherhoodrising.com/?p=822 |
Překlad textu z webu Motherhood Rising: http://www.motherhoodrising.com/?p=822
Náš tip:
V on-line vzdělávacím programu Radost s dětmi, který shrnuje nejoblíbenější kurzy Brány k dětem, se dozvíte vše důležité o těhotenství, porodu, péči o miminko, nošení dětí i kontaktním rodičovství.
Doporučujeme ještě přečíst:
Mýty proti společnému spaní dementovány
Bezpečí je relativní
A nebude rozmazlené?
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatLucko, děkuji za sdílení :-) Dlouho jsem si myslela to samé, co autorka článku, teď jsem se trochu posunula a vidím, že dávat mohu pouze, pokud jsem sama naplněna. Pokud dávám ze svého nedostatku, dožene mne to. Věřím, že děti jsou rovnoprávné bytosti a vědí do jaké rodiny a proč přišly. Potřebují si to třeba prožít :-) Jsem velký zastánce nošení a co nejbližšího kontaktu s dítětem, ale pokud ho položím k sobě a vedle něj si zacvičím nebo se vysprchuji a malé pláče (nakrmené, přebalené, suché, pomazlené, ponošené), tak to si prostě už musí vyřešit samo. Trvalo mi to dlouho než mi toto došlo, ale jsem za to moc vděčná. Nemluvím o tom nechat dítě plakat samotné v místnosti, ale o tom, že vnímám jako důležité, aby se naučilo respektovat, že potřebuji trochu prostoru pro sebe. Jsme velmi liberární a láskyplná rodina, děti spí s náma v posteli, neustále s nimi komunikujeme, aktivně se zajímáme, dáváme jim možnosti, druhá dcerka se narodila doma....ale prostě už nevěřím tomu, že je potřeba všeho nechat a hned spěchat za každou cenu. Máte to taky tak? :-)
OdpovědětVymazatano, každý má hranice
VymazatSouhlasím s Biscuittt, dělat vše "jen" pro děťátko bez rozmyslu a potlačit tak sebe sama. . . jde jen chvíli. Máma má mít ráda i sebe. S necháním vyplakat nesouhlasím, ale nic není tak jednoznačné, jak se píše ve článku. Stejně jako Koncept kontinua - až budeme žít v tlupě, kde funguje každá přítomná žena jako matka, pak se tím můžeme striktně řídit. Nic není jen ČERNÉ nebo BÍLÉ.
Vymazatnadherne
OdpovědětVymazatvsetci sme jedinecne bytosti. kazdy jeden z nas je uzasny a iny
OdpovědětVymazattears in my ice
OdpovědětVymazatVehnalo mi to slzy do oci. Krasne napsano.
OdpovědětVymazat