Radost z vody s Plaváčkem Rozhovor s Blankou Kolářovou Sudíkovou

Drobotina, která se s rodiči od útlého věku bezstarostně potápí v bazénu se slanou vodou, společné masáže a čas strávený v sauně… Plavání rodičů a dětí s Plaváčkem je zkrátka fenomén. Pro někoho jsou prožitkové rodinné pobyty v Hartmanicích nebo v Bystrém u Poličky neodmyslitelnou součástí období s malými dětmi, mnoho rodičů s miminky také navštěvuje plavecké kurzy na různých místech ČR. Povídáme si se zakladatelkou a „matkou“ Plaváčku Blankou Kolářovou Sudíkovou o Plaváčku a některých typických tématech, která se nám s plaváním miminek otevírají.

Blanka Kolářová Sudíková "ve svém živlu".

Co můžeme s našimi dětmi ve vodě s Plaváčkem zažít?
Radost a společně strávený čas, pro ten si k nám lidé jezdí. Pro vodu, masáže, pro načerpání energie a síly. Pro hluboký prožitek, že zde zkrátka společně tady a teď JSOU. Naším hlavním cílem je, aby si děti i rodiče vodu společně užívali a aby byli ve vodě uvolnění. Myslím, že učit děti plavecký styl není potřeba, protože ony ho pak zvládnou od šesti či sedmi let úplně bravurně. Ale naopak je potřeba projít uvolněním. Protože pokud se dítě neuvolní a je v tenzi, bojuje s vodou. Naším cílem je, aby se s vodou nebojovalo, ale plynulo.

A co je to „naše“ plaváčkovské? Intimita a její ctění, prožitek hlubokého spojení s dětmi a vodou. Být s miminkem ve vodě – to je něco nesdělitelného, protože to miminečko nám otevírá srdce. A když se něco ve vodě děje, jsme totálně konfrontovaní sami se sebou. Najednou u sebe cítíme úplně nové věci a mohou nám třeba začít téct slzy jenom z té situace, kdy držíme miminko ve vodě v náruči. Jakmile se potopíme, voda nás obklopí a jsme tam jenom my a naše dítě. Nikdo jiný. Já to vnímám jak posvátný čas, který opravdu moc doporučuji všem prožít v intimitě, kterou voda nabízí.

Jak ses k plaváčkovským metodám vlastně dostala?Na začátku bylo moje vlastní rodičovství. Měla jsem malého syna, nyní je mu 24 let, a ten mě přivedl na cestu kojeneckého plavání. Když se mi Maty narodil, chtěla jsem s ním plavat. Naučila jsem se takovou tu klasiku plavání s miminky a jsem za to vděčná. Dostala jsem takříkajíc mustr, jak plavat s dítětem: polévat hlavičku na signál, opatrně s ním pod vodu, rodiče ale ne, ti zůstávají nad vodou.Dělali jsme to, co bylo běžné. Pak jsem se před zhruba 20 lety vydala na cestu sebepoznání a přicházeli ke mně noví lidé, informace a prožitky. Tehdy jsem se potkala s porodní bábou z Ruska Aňou, která v Brně rodila doma a plavala s miminky jinak. Protože v Rusku a na Ukrajině je plavání zcela běžnou součástí péče o miminka. Její metody mi připadaly blízké, jako by mi mluvily z duše. Pozvolna jsem začala měnit i vlastní přístup. A před 10 lety se mi narodila dcera Arianka. S ní jsem se opětmohla zanořit hluběji do vody a prožitků v ní. 

S Plaváčky se plave jinak, než se učí v běžných plaveckých kurzech pro kojence a batolata. Proč ses vlastně rozhodla dát tomu jiný směr?
Je to už nějakých 16 let, co potápíme dítě ihned a bez signálu, protože nám praxe ukázala, že děti nácvik opravdu nepotřebují. Ze začátku jsme polévali hlavičku a pod vodu jsme s miminky šli až třetí den na pobytu. Ale pak jsme zjistili, že děti nemají vůbec žádný problém. Problém mají jen rodiče, protože oni potřebují onen signál dávající jim pocit kontroly – znamení, že teď už to půjde. Přitom to ale děti už dávno bez jakéhokoliv nacvičování umí. Reflex zadržení dechu je instinktivní záležitost, něco, čím nás vybavila Matka příroda.

Metodika naší práce se proměnila díky tomu, že děláme pobytové kurzy, kde jsem s dětmi ve vodě celý týden. Nemohu rodiče učit něco, co nefunguje – potřebujeme se posouvat dál, a tak jsem to najednou začala vnímat jinak. Jsem tělocvikářka, bylo pro mě velikou výzvou opouštět rovinu výkonu a více vnímat prožitek, který je nedílnou součástí času s dětmi ve vodě a je nádherný.

Někdy se stává, že miminko není při prvním kontaktu s vodou spokojené, je křečovité a pláče. Jak můžeme tento pláč vnímat a co můžeme dělat?
Sama jsem se hodně trápila, proč miminka pláčou, když mají totální komfort, blahobyt a milující rodiče. Ale tak to prostě je, miminka pláčem komunikují. při ponoru do vody je pláč velmi častý. Může to souviset i s porodem, který byl pro děťátko těžký. Když se miminko rodí a vychází ven z bříška, jde také z vody ven. Je to podobné – stejná energie či informace. 

Pláč se spouští, protože dítě potřebuje dát najevo, že se něco významného děje. Je nesmírně důležité, abychom my jako rodiče zůstali v pohodě, udrželi si pozitivní výraz obličeje a vysílali na děťátko přijetí a úsměv. Dítě má možnost si vše v klidu zpracovat. Může si poplakat, většinou se ale za chvilku rozkouká a zjistí, že se vlastně vůbec nic neděje.

Spousta lidí se obrovsky stáhne, když začne dítě ve vodě plakat. Děti nás čtou, reagují na nás a vědí, jak to máme a zdalipak my nejsme v nejistotě. Ve chvíli, kdy se rodič rozhodne, že je to pro něj cesta a že si chce s dítětem vodu užít, děťátko přestává plakat, protože ono potřebuje, abychom byli pevní. Při kurzech nebo na pobytech často vídáme zázrak, který se stane během dvou tří dnů, kdy se dítě, které nejdřív vřeští jak o život, najednou rozkouká, užívá si vodu a je úplně blažené.

Mluvíš o tom, že voda léčí, že plavání rodičů s dětmi má očistný účinek. Co to znamená v praxi?
Naše práce je velmi silná v tom, že se nebojíme emocí. Necháváme děti a rodiče plakat, smát se, křičet a nebo být hodně hluboko v sobě. Pokud se tyto pocity objeví, nevyděsíme se a nepotlačujeme je . Když rodiče ustojí silné pocity a někdy i pláč, projdou si procesem odmítání či pochybností, najednou se to celé během týdne promění, uvolní, rozpustí a očistí.

Vídáme rodiny, které na pobyty přijíždějí s úzkostí, nahromaděnými starostmi a je toho kolikrát hodně. Uděláme si prostor a vědomě se rozdýcháme, protože dech kolikrát během dne zadržujeme, což způsobuje tenzi v celém těle. Zní to jako klišé, ale jak ve vodě uvolníme dechem proud energie v nás, tak starosti přirozeně odplouvají. Ve vodě najednou můžeme povolit, můžeme to do ní „vypustit“, vše, co nás tíží. 

Co ti tvoje práce v Plaváčku dává?
Obrovské naplnění, to se ani nedá slovně vyjádřit. Veliký vděk za to, že můžu být stále s lidmi a malými dětmi, . Jsem čím dál víc vděčná za to, že můžu dělat svoji práci, své poslání, protože já tak svoji práci vnímám. .Jsem vděčná za všechny rodiny a příběhy, které vidím, a kterých můžu být součástí. V těchto chvílích cítím, že můj život má smysl.

Autor textu: Kateřina Stojaspalová

Doporučujeme ještě přečíst:

Vyzkoušeli jsme: Menstruační večírek

Proč bosé nohy? Rozhovor s Lukášem Klimperou, majitelem značky Ahinsa shoes

Rozhovor s Jitkou Kadletzovou - zástupkyní Nobilis Tilia