Se znalostí Mentálních jazyků, které prakticky navazují na socioniku – jeden z moderních směrů v psychologii, dokážete lépe předvídat reakce druhých a efektivně komunikovat s lidmi kolem. Saša se kromě lektorování zabývá také individuálním otypováním a výukou, jak se znalostí mentálního typu nakládat. Protože vede kurzy pro maminky zaměřené na to, jak co nejlépe porozumět svému dítěti a jak se s ním na základě toho krásně sžít (což nám všem v týmu Brány k dětem připadá obzvláště smysluplné), rozhodli jsme se Sašku vyzpovídat pro náš časopis.
MgA. Alexandra Polarczych je průvodkyní seberozvojem, autorkou a lektorkou Mentálních jazyků. Připravuje semináře a výuková videa učící práci s Mentálními jazyky v běžném životě. Provádí individuální otypování dospělých jedinců, dětí i celých rodin, která zahrnují výuku jak s mentálními typy pracovat. Sama sebe označuje za „koučku sebelásky“. Kromě toho zpívá v několika hudebních projektech: Hildegarda von Bingen, Vlčí mág.
K Mentálním jazykům (dále MJ) jsem se dostala během hledání sebe sama. Potkala jsem Martina Másilka, který dělal socioniku – psychologický obor z Ruska. Začala jsem ji studovat, bylo to pro mě hodně vědecké, a tak jsem si ji začala překládat do hovorové řeči, protože tady v ČR socioniku opravdu nikdo moc nezná. Začala jsem nazývat ty vědecké pojmy jinak – lidověji a po pěti letech pozorování, pokusů a omylů vznikly Mentální jazyky. Přineslo mi to obrovské zvýšení sebevědomí, sebedůvěry a sebepřijetí.
Díky znalosti MJ jsem pochopila svou rodinu, umožnilo mi to tedy i vyřešení rodinných vztahů a odpuštění starých křivd. Samozřejmě velký přínos byl i ve zlepšení partnerských vztahů, začala jsem si pro sebe nacházet vhodnější partnery, s nimiž jsem mohla být více sama sebou. A zajímavost: díky správnému přístupu a práci se svým mentálním typem jsem trvale zhubla 40 kilo během jednoho roku.
Je to dobré k pochopení skutečnosti, že jako lidé jsme různí, že máme mezi sebou odlišná nastavení. Když vím, že je 16 různých možností, jak můžeme mít nastavená naše komunikační centra, tak vím, že každý budeme mít jinou perspektivu v přístupu k životu i k samotné komunikaci. Že neexistuje paušální vyjadřovací prostředek a že i některá slova chápeme zcela jinak.
To asi každý zažil a většina závažných sporů ve skutečnosti vzniká z banálních důvodů, když jednomu slovu rozumíme každý úplně jinak. My všichni máme celkem osm mentálních center, to je taková základní kostra naší psychiky. Ale každý z nás v těch mentálních centrech máme vlastně jiný mentální jazyk. Například někdo má v řídícím centru extrovertní logiku a někdo jiný introvertní intuici.
A již vím, že tento člověk má zcela odlišnou perspektivu vidění světa než já. Je to velmi užitečné. Pomáhá nám to chápat ostatní lidi a zároveň ovšem chápat i sebe. Respektovat své vlastní nastavení jako to jejich. A tak už ten druhý pro nás není „vůl“, ale jen jiný typ, který tu věc asi chápe jinak. Pak se komunikace může stát i zábavnou a obohacující. Učíme se zkrátka věci říkat více způsoby. Některé způsoby nám sice nebudou zcela příjemné, ale vždy máme více možností.
Například já sama vím, že jsem stejnou věc schopná říci hned čtyřmi způsoby, které mě mentálně nevysilují. A člověk se mnohdy nesnaží o více než ten jeden jediný způsob, na který je zvyklý. Takoví jsme – chceme, aby nám všichni rozuměli, abychom byli všichni univerzální a stejní, stejně mysleli a mluvili, všichni si rozuměli. Ale to by byla nuda. A ani to nejde. A to je dobře. I když nás to někdy děsně štve. Ale i to je dobře. Protože tím také rosteme.
Když znám ty jednotlivé typy, tak mám návod na to, jak s každým jednat individuálně tak, aby mi dokonale rozuměl. A taky díky tomu mám návod jak na to, abych ty lidi plně pochopila a uměla se vyjádřit tak, aby i oni plně pochopili mě. Mentální jazyky jsou jeden z nejsilnějších nástrojů empatie vůbec. Pomáhá nám to chápat a přijímat druhé. Vědět, v jakém jsme mentálním vztahu, jak si naše mentality rozumějí a jaký máme potenciál se obohacovat.
Například když někdo mluví mým slepým jazykem, tak pro mě bude vždy mnohem náročnější ho chápat, než když někdo mluví mým slyšícím jazykem. Třeba když já jako Dumas mám v mluvícím centru emoce, Balzac je má ve slepém centru a Žukov ve slyšícím centru, tak je jasné, že Balzac bude více nervózní z mých emocí než Žukov.
Ty vztahy mezi typy jsou právě o tom, jak na sebe reagujeme. Ukazují nám, které jazyky si mezi sebou vyměňujeme, jak na sebe naše mentality „hovoří“. Je dobré tomu rozumět. Hodně lidí se bojí, že by znalostí těchto vztahů byli a priori ovlivněni, což je stejně tak zbytečné, jako bát se manuálu na používání myčky. Manuál vás taky do ničeho nenutí, jen vám popisuje, jak funguje mechanika.
Když dobře znáš těch 8 jednotlivých mentálních jazyků a víš, jak se projevují v lidech, tak to v nich začneš vidět, všímat si toho v jejich chování. Na lidech to vidět je, jenom musíš správně rozklíčovat a poznat, ze kterých center jejich projevy vycházejí. Třeba logik ti může dalekosáhle vyprávět, jak je emocionální, že miluje lidi, zábavu a humor, až si budeš myslet, že je to skutečně emoční typ.
Ale pak si všimneš, že pořád jen sedí u počítače a s kamarády nemá čas ani zajít na pivo, protože přece musí dokončit tuhle zakázku. Je to dáno tím, že ten logik po vztazích či emocích skutečně podvědomě touží, ale nevytváří je. A když tohle umíš rozpoznat, pak víš, že ty emoce představují třeba jen touhu z jeho snového centra, nikoliv jeho řídící jazyk.
Člověk sám sebe dokáže otypovat až v momentě, kdy perfektně zná všechny jazyky a chápe významy jednotlivých center. Jinak máme sklon otypovat se jako někdo, kým bychom spíše chtěli být, ale kým ve skutečnosti nejsme. V naší mentální kostře máme čtyři vědomá a čtyři podvědomá centra. A častokrát odpovídáme na otázky v různých testech osobnosti právě pod vedením podvědomí, což ukazuje na to, po čem toužíme, nikoliv kým opravdu jsme.
Testy již neřeknou, že to bylo z tvého podvědomí. Test odpovídá
na „co“ děláš, ale Mentální jazyky vyjadřují „jak“ to děláš. Je důležité správně to rozpoznat. V tom je ta struktura právě geniální. Já například poznám i to, že člověk, kterého typuji, je neustále na svém bránícím centru, což může mást. Kdybych to nevěděla, že se jedná právě o bránící jazyk, tak bych si mohla mylně myslet, že jde o jeho řídící jazyk.
Ale protože vím, jak se bránící centrum projevuje a jak se v něm rozkrývá ten jazyk, když typuji, dokážu to identifikovat a pak už hledám další jazyky. Ve skutečnosti stačí poznat dva jazyky a vidíš celý typ. Ale začátečníkům nedoporučuji typovat moc rychle a brzo. Jsou i talenty a výjimky, které se to fakt rychle naučí. Už jsem však zažila i nadšence, co začali střílet od pasu a samozřejmě mimo. Je dobré mít pokoru.
Sám sebe umí otypovat jen ten, který si nic nenalhává a zná své slabiny stejně dobře jako své schopnosti. Někteří lidé se také otypovat nedokážou, protože prostě sami sebe vidí jako kousek z toho typu a kousek z jiného. Ale to nejde. Od narození až do smrti jsme jeden typ. Stejně tak jako bříza je navždycky břízou.
Může mi znalost šestnácti mentálních typů a vztahů mezi nimi pomoci v osobním životě, v partnerském vztahu nebo v rodině?
Díky MJ můžeš zjistit, co mají tví blízcí rádi, co potřebují dostávat – co hladí jejich duši a co je třeba rozvíjí, nebo naopak stresuje. A to samé můžeš zjistit i u sebe. Takže třeba zjistíš, že máš hodně logickou maminku a že ji rozvíjí tvá empatie, tvé morální hodnoty, ale už nepotřebuje moc emocí. No a tatínek je zase senzorik, potřebuje se obklopit nějakými nápady a je rád, když někdo udává směr.
Takže každý z těch tvých blízkých potřebuje dostávat něco jiného a ty si díky tomu uvědomíš, na kolik procent jim to mentálně můžeš dát a v jaké kvalitě. Například bude-li tvůj tatínek vyžadovat emoce a ty máš emoce v bránícím centru, tak budeš vědět, že mu je poskytneš spíše v negativním spektru a většinou až tehdy, kdy tě něco vytočí. Nebo když já mám maminku Napoleonku, tak vím, že je zbytečné cokoliv jí analyzovat, teoreticky vysvětlovat nebo se snažit vyjadřovat přesně a doslovně, přestože já sama to miluju. Ona si ale spoustu věcí domyslí a má raději obecnější vyjadřování.
Tohle všechno mi pomáhá pochopit sebe, co potřebuji a nepotřebuji, co mě stresuje a motivuje, nebo v partnerství – jaké vzájemné jednání nás dobíjí, či naopak vyčerpává. A to, co partnerovi nemůžu dát já, může mu dát někdo jiný a není to špatně. Například když po mně partner chce, abych s ním pořád jezdila na kolo, protože má rád adrenalinové sporty, tak mu řeknu: „Ty to máš rád, tak jeď sám či s někým jiným, já si tu v klidu zacvičím jógu. Nemusíme všechno dělat spolu.“
A když si pak myslí, že budu sama doma bečet, tak mu řeknu: „To si myslíš ty, protože ty bys smutný byl, ale já nebudu, protože já jsem introvert a jsem ráda sama.“ MJ nám zkrátka pomáhají v uvědomění, že to, co motivuje mě, nemusí motivovat tebe. A to, co stresuje mě, nemusí stresovat tebe, může tě to dokonce rozvíjet. Zkrátka díky MJ se naučíme velmi dobře chápat, že přístup „podle sebe soudím tebe“ nefunguje. A tak to prostě je.
Moje kamarádka to řešila. Má dvě děti, jedno je racionální a druhé iracionální typ. A ona k nim přistupovala k oběma stejně. Jedno dítě s tím bylo úplně v souladu, a tak si myslela, že bude i druhé, jenomže tomu druhému dítěti tím tlačila na slepé místo. Totéž se vlastně dělo i u nás doma s výchovou mojí maminky, která říkala: „Já jsem vás vychovala obě stejně, tak nechápu, proč jste každá jiná.“
No ale to je právě ten problém, že nás vychovávala obě stejně. Ke každému dítěti je třeba přistupovat jinak. Musím si říct – aha, tohle je jiná mentalita, musím vědět, jak funguje, abych byla bdělejší. Maminkám a vůbec rodičům se hodně uleví, když zjistí, k jakému typu patří jejich děti. Pokud si uvědomí, že některé chování je dětem přirozenější než jiné, přestávají děti mezi sebou tolik srovnávat a mohou v každém dítěti rozvíjet jeho potenciál. Vědí tak od začátku alespoň rámcově, co ty děti bude zajímat, jaká komunikace je rozvíjí a jaký způsob sdělení naopak blokuje. Podle toho se také snáze vybírá školka, vhodná vychovatelka či učitel, zájmové kroužky atd.
Rodičům samotným se uleví, když pochopí, že není jejich povinností být pro dítě vším, protože stejně i kdyby se na hlavu postavili, nebude to fungovat. Je to úleva, říct si: „Nemusím to dělat a mít z toho pocit viny“. A taky si rodiče uvědomí, že dítě se nemusí (a třeba nikdy nebude) chovat jako oni. Chování dítka není vždy vizitkou rodiče, je to prostě jistá součást typu tohoto konkrétního dítěte. Rodiče potom mají díky MJ jednoznačný návod, jak funguje mentalita jejich dítěte a jak s ní komunikovat. Vidí dítě jako jedinečnou osobnost, nikoliv hloupoučké stvoření, které se musí pracně vymodelovat. Toto poznání přináší do domovů velkou dávku pohody.
Mentální jazyky (dále MJ) jsou praktickým nástrojem k osobnímu rozvoji. Slouží k uvědomování si a rozvíjení sebe sama, k pochopení mezilidské
komunikace a vztahů, k posílení sebevědomí a nalezení svých jedinečných darů. MJ jsou inspirované Jungovou koncepcí psychiky a dále socionickou typologií, kterou rozvádějí do nejpodrobnějších praktických detailů každodenního života. Pracuje se zde se šestnácti osobnostními typy, osmi mentálními centry, osmi jazyky mysli a jednou mentální kostrou člověka rozdělenou na vědomí a podvědomí. Každý z šestnácti typů, pojmenovaných dle historických osobností, má jinak poskládanou strukturu psychických funkcí,
což utváří jeho individuální nastavení a ovlivňuje interakce s podobně či odlišně disponovanými lidmi. Když toto nastavení vnímáme, můžeme
lépe porozumět sobě i druhým a vědomě pěstovat vztahy se svými blízkými takovým způsobem, který je pro nás vyživující.
Náš tip:
Přehled seminářů s Mentálními jazyky naleznete na: http://www.branakdetem.cz/kurzy.php?id=150
Více informací: www.mentalnijazyky.cz
Článek byl publikován v magazínu Nákup všemi smysly číslo 4.
Autor textu: Kateřina Stojaspalová
Doporučujeme ještě přečíst:
Posilovat sebevědomí čerstvých maminek
Odpovědi na své otázky máme v sobě
Lékárna partnerských vztahů
Žádné komentáře:
Okomentovat