středa 22. října 2014

Jaké je to být ženou s Magdou Křepelkovou

V pravidelných rozhovorech vám v Nákupu všemi smysly představíme osobnosti, které si rádi zveme na vedení kurzů v Bráně k dětem. První zastavení patří Magdě Křepelkové, odvážné a inspirující ženě se silným příběhem.

Ty jsi, Magdo, úplně první lektorka kurzů Brány k dětem, kterou v našem novém časopise představujeme. Co bys nám o sobě nejraději řekla na úplný začátek?
Jsem spisovatelka a terapeutka a hlavně žena, která je žita životem. Momentálně dokončuji třetí knihu, která se bude jmenovat Světlem sama sobě. Já prostě miluji psaní. A pak taky miluji setkávání s lidmi. Podporuji ženy s poruchami příjmu potravy na jejich cestě k uzdravení, což znamená k duchovnímu probuzení. Protože bez probuzeného vědomí se z tohoto pekelného kolotoče dostávají velmi zřídka. 

Žiji na překrásném místě a „svůj“ dům jsem otevřela práci s lidmi, kde je provázím individuálním procesem, který trvá jeden až tři dny. Jsem tu zcela pro ně, jsme v přítomnosti a bdělosti, a pokud se objeví možnost něco otevřít, něco uvolnit, tak použiji vše, co jsem se cestou k vlastnímu uzdravení naučila. Pracuji s uzavřenými skupinkami v pro-gramu Krok za krokem, což je dlouhodobá práce na cestě z PPP. Moje vize je založit alternativní centrum pro léčení těchto poruch. Tím se dostávám ke svému příběhu.

Jak se tedy tvořila a otvírala Tvoje cesta?
Cesta letitým manželstvím, otěhotněním a mateřstvím v raném věku mě dovedla k sebedestrukčnímu programu. Rok anorexie, deset let peklo bulimie. Touha uzdravit se mě vedla ke knihám o pozitivním myšlení, ovládání a programování podvědomí. Ve chvíli, kdy jsem s uzdravením stagnovala, jsem dostala lekci ve formě fyzického přepadení. Když jde o život, to si člověk rychle srovná v hlavě, co jsou priority. Tato zkušenost byla pro mě zásadní a já jsem jí s odstupem času velmi vděčná. 
Odpoutala jsem se od manžela, na kterém jsem byla závislá, přihlásila jsem se na svůj první sebepoznávací kurz. Od té doby (2005) jsem prošla intenzivním vývojem. Celoroční školy reiki vedené pomocí Oshových meditací mi silně posouvaly hranice toho, co dokážu, tantrické učení pro ženy zase léčilo sexualitu a učilo mě vnímat svoji osobní hranici. Po 22 letech nastal odchod z manželství, vydání první knihy Příběh ženy, první samostatná práce se skupinami žen. 

Postupně jsem opustila profesi poštmistrové a začala podnikat na sebe. Několik let jsem si intenzivně přála najít smysl své existence, najít něco, do čeho se můžu vložit celá. Živit se tím, co mě baví a co jde bytostně ze mě. Využít naplno svůj potenciál. Stále a stále mi chodily do cesty ženy s bulimií, anorexií. Věděla jsem, že tato moje zkušenost je stěžejní, ale nevěděla jsem, co s ní. Postupně jsem byla dovedena k individuální podpoře, cítím, že můj hlavní přínos je jednak má osobní zkušenost, a jednak to, že věřím, nepochybuji o tom, že je možné se z toho dostat. 

S odstupem času víc a víc vidím, jak moc mě pošta naučila, a také, jak jsem všechny ty roky neustále šla směrem k tomu, co nyní dělám. Vždy mě zajímalo, jak se kdo cítí a proč se chová tak, jak se chová. Neustále se vzdělávám, vyvíjím, pronikám do tajů lidské psychiky. Nemám na toto vzdělání žádný papír, certifikát, žádné odborníky uznané vzdělání. Osobně to vnímám jako výhodu. Neomezují mě žádné škatulky, mohu sáhnout po technice z tantry zrovna tak, jako po šamanském bubnování. Pro mě bylo vždy důležité, abych to, co jsem se učila, dostávala do svého praktického života. A to se mi postupně daří. Vše, co jsem se naučila, tak skutečně žiju. Lidské příběhy mě inspirují k psaní a psaní mi zase přivádí klientky z oblasti terapeutické. Další moje kniha, Tanec divošky, je léčivá pro ženy s nezpracovanými sexuálními zážitky.

Co plánuješ nového?
Už několik let se mi objevuje obraz, vize velké zahrady a také prostorné kuchyně. Kuchyně, kde se ženami společně vaříme, kde se společně jí, zahrady, kde pracujeme.
V první chvíli jsem tyto obrazy odehnala, nenapadlo mě, že mohou něco znamenat. V druhé chvíli jsem se lekla. Já že bych měla něco takového dát do kupy? Netuším jak na to, to je na mě moc, to prostě ne. Nyní, ve třetí chvíli… přesněji tak v páté… trvalo mi dost dlouho, abych tuto vizi skutečně vzala za svou, vidím Centrum pro léčení poruch příjmu potravy. Vnímám a registruji všechny metody, které by ženám mohly pomoci. Kdy a jak se to stane, nevím. Ale bude to. 

Já se zatím přesunula z Brna do Lipnice nad Sázavou. Původně jsem domeček chtěla totálně otevřít lidem, aby zde bylo místo, kam mohou přijet, když budou potřebovat. Zatím to zde ale není možné. Tady, když někdo je, tak jsme totálně spolu, je to dané přímo domkem. Takže moje práce se zde trochu proměnila. Momentálně se v domečku konají semináře pro malé skupinky a také individuální cesty. Z terapií se práce posouvá ke společnému bytí, s tím, že pokud se něco otevře při vzájemném sdílení, jsem tu, abych podpořila, provedla nebo postrčila človíčka směrem k sobě samé-mu. Pokud zde stráví den, dva, beru je na místní překrásná a také silová místa.

Moje šamanské zkušenosti se v přírodě silně probouzejí, což určitě ještě zesílí po mé cestě do Kolumbie, která bude v červnu. Mě nebaví nějaké jednorázovky, kdy si človíček přijde na hodinku pro pomoc. Ale být společně v domácím prostředí, strávit spolu den, probrat vše, moci prakticky zrealizovat, cokoliv se objeví, tam nastává úplně jiný efekt. Mým záměrem je, aby se vše naučili sami používat, aby se uměli sami pomoct. Aby to skutečně žili. Je zde prostor na zklidnění, na uvolnění, léčení i znovunalezení sil. Mojí prioritou jsou ženy s PPP, ale občas se věnuji i mužům, často mi přijde, že jsou křehčí než my.
 

Co pro Tebe vlastně znamená být ženou?
Krásná otázka… (dlouhý smích)… je to všechno… TO všechno, co jsem. První mě napadá - milovat. Totálně se otvírat a odevzdávat. Žena je prostě zázrak. Zjišťuji to víc a víc. Máme takové radary, schopnosti a vůbec si jich nejsme vědomy. Tato doba hodně preferuje racionální myšlení, ale žena je velmi iracionální bytost. Vtipné na tom je, že náš mozek, a to i mužský, má i další části. Emocionální a plazí, instinktivní. Plazí část mozku mě hodně zajímá. Vůbec se zde o ní nemluví, jako když je totálně nepotřebná, přitom stojí za všemi traumaty, a že jich tu máme.

Co pro mě znamená být ženou? Žít vztahy. Je fakt, že nyní žiji sama. A už toužím po setkání s mužem. A taky vím, že toto období samoty je pro mě nesmírně důle-žité. Zůstávat otevřená, neztvrdnout do nezdravé síly, že vše zvládnu. Ženská síla neznamená tvrdost. Moje síla je v otevře-ní se, v prolínání se vším a ve zranitelnosti. Být sama se sebou šťastná, objevovat a hýčkat svoje dary. Vnímat svoje proměnlivosti, dovolit si emoce a z plna hrdla tvořit. A milovat. Moje žena je hodně sexuální, živá, tvořivá, bláznivá, vy-smátá, čarodějná, ale taky ubrečená, upovídaná, protivná, smutná, tichá, mrtvá. Někdy jsem jak stařena… jindy jako holka. Mnohdy čarodějka. Nakonec se stejně dostanu za všechny definice sebe.  A jdu i za ženství. K jádru bytí. Jsem. Jsem to všechno.

A jak připravuješ svoje semináře?
Témata seminářů přicházejí sama nebo při psaní. Impuls tvořit je někdy silný, jindy velmi jemný, naslouchání se vylaďuje. Začala jsem psát třetí knihu. Její název se už vynořil: „Světlem sama sobě“. Její smysl vidím v tom, že ukazuje, že je skutečně možné žít duchovně, že lze nerozdělovat si svůj svět na duchovno a realitu. 

Spolupracuji s Bránou, v Praze i v Brně, dokonce „obě“ působíme i v Jičíně, což mě baví, že jdeme ve stejných stopách. Musím říct, že miluji jejich prostory. Cestou jsem vyzkoušela různá prostředí v různých městech a ukázalo se mi, že je potřeba nejen kvalitní prostor, ale hlavně stejné naladění lidí, majitelů. V Brně na Orlí se nořím do hloubi země, v Praze zase do hloubky ženského lůna.
Tím zřejmě narážíš na náš Červený stan.
Prostor Červeného stanu je jedinečný, měla jsem možnost být při jeho zasvěcení, a prostě tam se vše děje samo :-). Individuální “terapie“ i skupiny. Mám ráda bytí na různých místech, ale poslední dobou více a více činností přesouvám na Lipnici, kde nyní žiju.

Díky. Co bys dodala na závěr, máš nějaké motto, kterým se v životě řídíš?
Moje motto je: „Věřím, že je možné dostat se z nemožného“ a čím dál jasněji vidím, že to je přesně ono. Můj „úkol“ zde je podporovat lidi, kteří žijí sebedestrukci a chtějí z ní vystoupit. Tam jsem schopná vybudit obrovskou sílu na to, abych je podpořila, utěšila nebo nakopla, podle toho, co je právě třeba. A to samé si přeji dělat i svými texty a knihami: podporovat, motivovat a bořit zažitá přesvědčení. Prostě tak normálně žít.

Magdi, moc děkuji za rozhovor.

Přehled seminářů Magdy Křepelkové v Praze a v Brně naleznete pod kategorií "ženaská setkávání" zde.

Autor textu: Lucie Harnošová

Žádné komentáře:

Okomentovat